Přímá a nepřímá řeč

Dobrý den, vítejte u další lekce češtiny vašeho přípravného kurzu k přijímačkám. Dnes se budeme věnovat přímé a nepřímé řeči, tedy věřím, že dnešní lekce pro vás bude spíše oddechovější. Připravte si prosím před sebe vytištěné materiály a pojďme už rovnou na to. Než začneme, pojďme si říct nějaké základní pojmy. Tak, co to vlastně je přímá řeč, co to jsou uvozovací věty a jak píšeme uvozovky? Přímá řeč doslovně zaznamenává, co kdo řekl nebo říká. Tedy ona oživuje vypravování nebo posouvá děj. Na počátku a na konci je většinou ohraničena uvozovkami. Na začátku jsou uvozovky vždy dole a na konci té přímé řeči jsou uvozovky nahoře. A uvozovací věty uvádějí, kdo tuto řeč pronesl nebo pronáší. Přímá řeč se vyskytuje pouze ve třech základních podobách a to jsou právě tyto následující. Doporučuji si tyto následující věty důkladně prostudovat. Všimněte si čárek, velkých písmen i uvozovek. Pojďme si to projít společně. Jako první máme: Maminka řekla: „Jirko, pojď domů.“ Tak vidíme, Maminka řekla bude právě uvozovací věta. A vidíme, že když je tato uvozovací věta před přímou řečí, musí za ní být dvojtečka. Ano, a následně za dvojtečkou najdeme právě uvozovky. A protože jsou na začátku přímé řeči, musí být dole. Ano, tedy po uvozovkách máme tu přímou řeč, tedy co kdo říká. Potom máme tedy v tomto případě tečku, ale klidně tam může být i otazník nebo vykřičník. A potom právě konec přímé řeči musí opět být uvozovky. Ano? A tyto budou nahoře. Ano? Takže na začátku budou dole a na konci budou nahoře. Pozor, tady se spoustě lidem plete. Právě tečka musí být před uvozovkami. Ne za nimi. Ano? Před a potom jsou uvozovky. V této variantě píšeme vždy velké písmeno na začátku uvozovací věty i na začátku přímé řeči. Tedy maminka je tady s velkým písmenem a Jirko je tady také s velkým písmenem. Tak, pojďme na další variantu. Tedy zde máme první přímou řeč, tedy „Jirko, pojď domů,“ a dále uvozovací větu řekla maminka. Takže tady si všimneme, že opět přímá řeč začíná uvozovkami, které jsou dole. Ano, ale tady je důležité si pamatovat, že tady nekončíme tečkou, ale čárkou. Samozřejmě je možné končit přímou řeč i vykřičníkem nebo otazníkem, ale místo tečky se vždy píše čárka. A právě po tomto interpunkčním znaménku píšeme opět uvozovky, které jsou nahoře, a dále tedy pokračujeme uvozovací větou, ale ta už musí začínat malým písmenem. Ano, je opravdu důležité si pamatovat, že ta začíná malým písmenem. A dále máme třetí a asi nejtěžší variantu. Tak, tato varianta je, že nejprve máme část přímé řeči, potom uvozovací větu a nakonec máme konec přímé řeči. Tak, pojďme si to zase opět detailně probrat. Takže začínáme tedy přímou řečí, která začíná uvozovkami dole, potom je tedy ta část přímé řeči, opět končíme čárkou, ano, pozor, čárkou, tentokrát tam ani nemůže být otazník nebo vykřičník, ano, takže tam si opravdu můžete být jistí. Opět končíme uvozovkami nahoře, které jsou až po čárce, ano, ne nad ní ani před ní, po čárce, ano, jsou tedy nahoře. Dále máme uvozovací větu, která začíná malým písmenem, ano, malým písmenem, a končí čárkou, ano, ta čárka tam je opět velmi důležitá. Tak, a dále pokračujeme přímou řečí, která začíná opět uvozovkami dole, ale tentokrát už začíná malým písmenem. Ano, malým písmenem. A tentokrát už končí tečkou. Ano, takže končíme buď tečkou, nebo otazníkem, případně vykřičníkem. A opět to zakončíme uvozovkami nahoře, které jsou opět až za tím interpunkčním znaménkem. Pojďme se podívat ještě na jeden příklad, kde nebudeme mít Jirku, abychom přesně věděli, jak to má být s těmi velkými písmeny. Tedy vidíme, uvozovací věta začíná samozřejmě s velkým písmenem a dále, tedy dívám se na tu první variantu, ano, tak uvozovací bude s velkým písmenem a dále máme tedy přímou řeč a tato začíná s velkým písmenem, ano? Tak, další varianta, tedy ta druhá. Přímá řeč začíná s velkým písmenem. Ano, ale ta uvozovací věta, která je za přímou řečí, už začíná s písmenem malým. A poslední varianta. Přímá řeč začíná s velkým písmenem. Ano, Prší bude s velkým. Ovšem uvozovací věta i zbytek přímé řeči už budou s malým písmenem na začátku. Tady moc doporučuji, abyste si vymysleli nějaký vlastní příklad a ten se pak pokusili napsat ve všech třech variantách. Tím si opravdu ověříte, zda toto zvládnete udělat správně. Už asi víme, že totéž sdělení můžeme zapsat i nepřímou řečí. Tedy když si vezmeme opět ten první příklad, tedy Maminka řekla: „Jirko, pojď domů,“ nebo i některé z těch dvou dalších variant, můžeme to napsat v nepřímé řeči jako: Maminka řekla, že má Jirka jít domů. Ano, tedy zde vidíme, že tam není žádná přímá řeč, ale přesto tato věta má stejný význam jako právě ta přímá řeč. Tedy nepřímou řečí vypravěč opakuje, tedy ne doslovně, co někdo řekl nebo napsal. A je začleněna do věty uvozovací a tvoří s ní souvětí. Ano? Pojďme si tady ukázat, jak bychom to udělali na tomto příkladu. Tedy máme Alena si povzdechla: „Prší, nikam nejdu.“ Pojďme to zkusit převést právě na nepřímou řeč. Můžeme říci: Alena si povzdechla, že prší, takže nikam nejde. Ano? Tak, teď už víme, co je přímá řeč, tedy věřím, že určitě zvládnete první cvičení. Zde máme podtrhnout právě přímou řeč. Tak, toto cvičení si tedy zkuste vypracovat nejprve sami a za chviličku se na něj podíváme společně. Už víme, že právě přímou řeč poznáme podle uvozovek. Snad máte hotovo, pojďme na to tedy spolu. „Je mi to moc líto, Saly.“ Tak, vidíme uvozovky, tedy toto už víme, že bude přímá řeč. Tak, já ji tedy budu zvýrazňovat. Tak, řekla Ember, toto už asi víme, že bude uvozovací věta, tedy přímá řeč to není. „Ale s námi bohužel nemůžeš.“ Tak, tedy toto musí být opět přímá řeč. „Proč ne?“ zeptala se holčička. Tak, uvozovky označují přímou řeč, takže „Proč ne?“ bude přímá řeč. Zeptala se holčička bude opět uvozovací věta. Tak, tady další, vidíme opět uvozovky, tedy celý tento řádek musí být přímá řeč. Tak, ovšem zde, tady máme, „ale toho jste vzali.“ Tak, zase máme uvozovky, tedy toto musí být přímá řeč. Namítla Saly, tedy toto bude věta uvozovací. Ovšem, na tom něco bylo, to už nebude věta uvozovací, toto bude obyčejná věta, která prostě patří do vyprávění. Tak, „byl v nemocnici a hned s vámi mohl zažít dobrodružství.“ Toto už bude přímá řeč, vidíme to podle uvozovek. Tak, „Víš?“ Tak, toto bude také přímá řeč. Amber nevěděla, jak z toho ven. Tak, toto nebude přímá řeč, už zase to asi víme. „A to bylo něco jiného,“ toto samozřejmě přímá řeč bude. Pojďme nyní na druhé cvičení, které souvisí s cvičením prvním. Zde máme vyhledat v textu cvičení jedna tři tvary slov, které neodpovídají pravidlům českého pravopisu. Tak možná už jste si takovýchto slov všimli v textu a teď vám dám prostor na to, abyste si právě tyto slova mohli ještě jednou najít a vypsat tedy do cvičení druhého. Snad jste je všechny našli a pojďme na to společně. Tak, první najdeme hned v prvním řádku a zde máme ale s náma. Tedy náma je gramaticky špatně, správně to má být s námi. Ano? Tak, další podobné najdeme v předposledním řádku, toto bude s váma, toto má být s vámi. A poslední bude v posledním řádku, to bylo něco jinýho, jinýho, toto není gramaticky správně, musí to být, to bylo něco jiného. Cvičení třetí je jakýmsi opakem cvičení prvního. Zde máme totiž podtrhnout věty uvozovací. Tak toto cvičení si také prosím vypracujte nejprve sami a za chviličku se na něj podíváme společně. Tak snad máte? Ještě vám také doporučím, abyste si tady u toho cvičení opravdu všímali, jak jsou všechny tyto věty psané. Tak a už na to pojďme. Tak, „Kde jsi byl?“ ptá se maminka. Ptá se maminka musí být věta uvozovací. Tomáš odpovídá: „Na hřišti.“ Tomáš odpovídá opět musí být věta uvozovací. Maminka přísně pokračuje: „A v kolik hodin jsi měl přijít domů?“ Maminka přísně pokračuje musí být věta uvozovací. „Zapomněl jsem si hodinky doma,“ vymlouvá se Tomáš. Vymlouvá se Tomáš musí být věta uvozovací. „Maminko,“ slibuje rychle Tomáš, „příště už se to nestane.“ Slibuje rychle Tomáš bude věta uvozovací. Nyní se posuneme na čtvrté cvičení, tedy spojte přímou řeč s uvozovací větou. Toto cvičení si opět nejprve vypracujte sami a potom se na to podíváme společně. Doporučuji, abyste si nejprve spojili právě přímou řeč s uvozovací větou, kde je vám to jasné. Tedy klidně je můžete dělat na přeskáčku. Tak pojďme tedy na to. „Dej pozor, ať nespadneš.“ -> varoval mě dědeček. „Ale vždyť já tomu vůbec nerozumím.“ -> namítla jsem. „Což abychom mu šli naproti?“ -> vybídla mě Jana. „Okamžitě mu to vrať.“ -> přikázal mi bratr. „Co budeš dnes dělat?“ -> otázal se Jirka. „Mohla bys mi pomoct?“ -> poprosila jsem Kláru. A poslední. „Měla bys rodičům všechno říct.“ -> radila mi Soňa. Tak, páté cvičení je opravdu asi nejdůležitější v této lekci. A to proto, že zde si opravdu vyzkoušíte, zda dokážete napsat všechny tři varianty přímé řeči. Tedy zadání je, převeďte nepřímou řeč na řeč přímou a zapište všemi třemi možnými způsoby. Toto cvičení si tedy zkuste nejprve vypracovat sami a potom si to zkontrolujeme společně. Tak, snad máte a pojďme na to. Máme první variantu, tedy začínáme s uvozovací větou. Maminka řekla: „Moniko, pojedeme na dovolenou k moři.“ Tak, začínáme s velkým písmenem a uvozovací věta končí dvojtečkou. Přímá řeč začíná uvozovkami dole a má velké písmeno na začátku. Končíme tečkou a nahoře za tečkou budou uvozovky. Je opravdu důležité, aby to bylo až za tečkou. Tak, další varianta. „Pojedeme na dovolenou k moři,“ řekla maminka. Tedy začínáme přímou řečí a ta začíná právě uvozovkami dole. Samozřejmě tedy začínáme velkým písmenem. Toto končí čárkou, ano, ne tečkou, čárkou, pozor na to. A zakončíme to ještě uvozovkami nahoře. A teď uvozovací věta začíná malým písmenem, tedy řekla maminka, a potom už končíme normálně tečkou. A poslední varianta. „Moniko,“ řekla maminka, „pojedeme na dovolenou k moři.“ Moniko, toto začínáme velkým písmenem, tady je jméno, takže to je asi jasné, máme uvozovky na začátku dole, potom první část té přímé řeči, tedy Moniko, končíme čárkou a za tím budou uvozovky nahoře. Uvozovací věta, ta začíná malým písmenem, tedy řekla maminka, končí čárkou, a druhá část přímé řeči začíná uvozovkami dole a malým písmenem, pojedeme na dovolenou k moři, končí tečkou a za tím budou ještě uvozovky nahoře. Poprosím vás, abyste si cvičení 5.2 zkontrolovali podle řešení. Pojďme na šesté cvičení, tedy převeďte přímou řeč na nepřímou. Pojďme si spolu zkusit první dva řádky. Tak, „Není mi dobře,“ řekla maminka, „musím jít k lékaři.“ Tak, tady to převedeme na nepřímou: Maminka řekla, že jí není dobře a že musí jít k lékaři. Zkuste si tady u toho představit, že někdo třetí neslyšel, co maminka říkala, a vy mu to chcete sdělit. Tak, pojďme si to ještě vyzkoušet na druhé větě, tedy Tatínek Božka napomenul: „Ve škole se musíš chovat slušně.“ Tak, převedeme to na nepřímou: Tatínek Božka napomenul, že se ve škole musí chovat slušně. Ano? Samozřejmě v nepřímé řeči už nepíšeme žádné uvozovky. Tak, zbytek cvičení vás poprosím, abyste si vypracovali sami a zkontrolovali podle řešení. Tak, nyní pojďme na sedmé cvičení, tedy doplňte uvozovky, interpunkční znaménka a velká nebo malá písmena. Tak, toto cvičení si prosím nejprve vypracujte sami a za chviličku se na něj podíváme společně. Pojďme na to. „Zkoušeli jste jeho mobil?“ padla první otázka, sotva auto se zapnutým majáčkem dorazilo k chatě. „Nezkoušeli,“ pravil asi Hynek do čela a hned zašátral v kapse po mobilním telefonu. V jeho paměti má uložena čísla všech svých žáků. „Tak co? Vyzvání?“ visela Hanka Hynkovi dychtivě na obličeji. „Pokud je v budově, tak ho najdeme,“ řekla přesvědčivě. „Ta jeho melodie by vzbudila i mrtvého. Zvoní to?“ V následujícím řádku jsou možné dvě varianty. Tak, první máme: „Ne,“ zamumlal Hynek zklamaně. „Má ho vypnutý.“ Ale také toto mohla být přímá řeč rozdělená: „Ne,“ zamumlal Hynek zklamaně, „má ho vypnutý.“ Takže tady vidíme rozdíl, že buď by to byla přímá řeč rozdělená, nebo by tam byly dvě přímé řeči. Tak, pokračujeme dál. „To se dalo čekat,“ mávl velitel zásahu rukou. „Jestliže opravdu utekl, tak nemá zájem, abychom ho vysledovali přes satelit. Už to udělal dřív?“ „Pokud vím, tak ne,“ odpověděl Hynek a končíme tečkou. Jdeme dál na osmé cvičení, tedy najděte a opravte chyby v zápisu přímé řeči. Toto cvičení si prosím nejprve vypracujte sami a za chviličku se na ně podíváme společně. Pojďme na to. Tak, máme tady „Pojď si, Jirko, hrát,“ zavolal Pepík. Tak, toto je přímá řeč, tedy vidíme, že tady musí být uvozovky dole. Ano, tady je chyba, uvozovky byly nahoře, ale správně musí být dole. Ano, vždycky, když začíná přímá řeč, uvozovky dole. Tak, a zbytek už bude dobře. Vidíme, tady už jsou uvozovky nahoře a tady je malé písmeno. Takže to už je dobře. Jirka radostně přisvědčil: „Už jdu.“ Tak, tady musí být velké písmeno. Tedy Už jdu musí být velké U. Ano? Takže zde je špatně ta chyba v té přímé řeči opět. Tak. A poslední máme: „Pepíku,“ řekl Jirka, „ty jsi můj nejmilejší kamarád.“ Ano? A tady, nevím, jestli jste si všimli, tady opravdu pozor, musí být první čárka a teprve potom musí být uvozovky. Ano? Tady hodně lidí dělá chybu, takže opravdu první čárka, potom uvozovky. Tak a ještě tam byla druhá chyba, ano, a to v té druhé části přímé řeči, tedy ty jsi můj nejmilejší kamarád, tam musí být ty, musí být malé t. Ano, my vlastně dokončujeme tu větu. Deváté cvičení už se netýká přímé ani nepřímé řeči. Toto je opakovací cvičení a tedy vás poprosím, abyste si ho vypracovali za domácí úkol. Zde máme určit počet vět a vlnovkou označit přísudky. Abychom si toto trošku osvěžili, pojďme spolu udělat první souvětí. Kluci byli tak opálení, že jsme je nemohli poznat. Tak, nejprve si označíme přísudky, protože víme, abychom zjistili, kolik vět je v souvětí, musíme spočítat přísudky. Ano, tak. Máme první, byli opálení. Tak. A další, že jsme je nemohli poznat. Tak, přísudek je nemohli poznat. Dobrá, takže vidíme, že tady máme dva přísudky, tedy tady musí být dvě věty v tomto souvětí. Tak stejným způsobem si prosím udělejte zbytek. Celý zbytek této lekce už je pro vás připraven jako domácí opakování. Tedy i testové úlohy budou pro vás jako za domácí úkol a ty si tedy prosím také vypracujte a zkontrolujte podle řešení. A my už se s vámi dnes s Kory loučíme a budeme se na vás těšit ve finální bonusové lekci. Přejeme vám, aby se vám domácí příprava nadále dobře dařila, přijímačky už se blíží, a proto tedy studujte co nejpilněji. Tak, nashledanou.